Jak to začalo
Vždy toužila mít pejska. Jako malé se mi líbil německý ovčák (kdo by nechtěl Rexe?), pak dobrman, dalmatin, výmarský ohař, až jsem došla díky kamarádce k maďarskému ohaři. Vzhledem k tomu, že jsme z bytovky jsem mít psa nikdy nemohla. Přítelův bratr měl doma hannoverského barváře, s kterým chodil do lesa a byl využíván v lovecké praxi. A tak když jsme se s přítelem sestěhovali a pořídili vlastní byt, začali jsme uvažovat (respektive já ho spíše ukacala :-D ) o pořízení nějakého hafa.
Tak začalo vybírání toho pravého plemene, pro nás. Všichni jsme se shodli na tom, že doma malého „yorka“ ani čivavu mít nechceme a že nikdo z nás malým plemenům neholduje. Takže něco většího. Jak je popsáno nahoře, díky kamarádce jsme došly až k vižličce :). Takže plemeno máme, je dost aktivní, zvládneme to finančně a časově? Jako další fena nebo pes? Další otázka na týden. Po všem tom zvažování nakonec padlo rozhodnutí na fenečku, nejen kvůli celkové stavbě těla (menší hmotnost a výška, jemnost, aj.) ale i kvůli jednodušší možnosti výcviku. Výběr chovatelské stanice, která by vyhovovala byl také běh. A tak jsem začala zastavovat lidi na ulici a ptát se odkud mají svého mazlíka, kam a zda s ním cvičí, prostě chodící blázen :-D Když bylo vybráno, jeli jsme se podívat odkud, že by to naše nové zlatíčko mělo být a dozvědět případné požavky po nás. Poté se už čekalo, zda fenka zabřezne (a že to byly nekonečné dny :-D ) A když Ambra zabřezla nastal pro mě duševní boj s časem (narodí se fenky, kolik je zájemců,..?)
Tyto dny jsem si krátila alespoň čtením literatury o plemeni, projíždění a pročítání osobních stránek vižlounů, zjišťováním a objednáváním věcí pro štěně...